Svařovací proces MMA, označovaný také jako „obloukové“ nebo „tyčové“ svařování, je jedním z nejstarších postupů svařování a stále se běžně používá.

Jedná se o pomalý svařovací proces, který vyžaduje vysokou úroveň dovedností, ale lze jej použít na širokou škálu materiálů. Tyčové svařování je ideální pro svařování ve stísněných prostorech, protože přídavné elektrody lze ohýbat do tvaru pro snadnější přístup ke svařovanému materiálu.

Při ručním obloukovém svařování (MMA) se kolem přídavné elektrody používá tavidlo, které zajišťuje ochranný plyn, díky němuž se do roztaveného kovu nedostanou nečistoty. Tento proces je ideální pro venkovní prostředí, protože faktory jako vítr neodnášejí elektrodové plyny pryč, jako je tomu u svařování metodami TIG a MIG. MMA také zajišťuje vynikající penetraci a poskytuje svářeči přiměřenou kontrolu nad svařováním.

Jak bylo uvedeno výše, svařování „tyčové“ nebo „obloukové“ vyžaduje určitou úroveň dovednosti, aby bylo možné udržet konstantní dráhu, rychlost a vzdálenost oblouku, jak se elektroda vypaluje a zkracuje.

Největší výhodou metod svařování tavící se elektrodou v ochranné atmosféře je poloautomatický režim podávání přídavného materiálu (svařovacího drátu), který svářečovi umožňuje snadněji tvořit housenku svaru a kontrolovat svarovou lázeň.

Navíc a hlavně se tím omezují časté technologické přestávky při výměně elektrod v porovnání např. s ručním obloukovým svařováním (MMA). To vše přispívá k vyššímu výkonu odtavení, zvláště při větších průměrech elektrod a vyšších svařovacích proudech.

Metodu lze použít pro svařování ve všech polohách, a to jak v dílně tak na montáži při dosažení zhruba srovnatelné kvality svaru. Je dostupná široká paleta ochranných plynů i přídavných materiálů. Svařování lze snadno mechanizovat i robotizovat. Uvedené vlastnosti vynášejí tuto skupinu svařovacích metod na pomyslnou špičku užívání v celosvětovém měřítku.

Svařování wolframovým obloukem v plynu (GTAW), známé také jako svařování wolframem v inertním plynu (TIG), je obloukový svařovací proces, při kterém se k výrobě svaru používá nespotřební wolframová elektroda.

Oblast svaru a elektroda jsou chráněny před oxidací nebo jiným znečištěním atmosférou inertním ochranným plynem (argon nebo helium). Obvykle se používá přídavný kov, i když některé svary, známé jako autogenní svary nebo tavné svary, jej nevyžadují. Pokud se používá helium, jedná se o tzv. heliárové svařování. Svařovací zdroj s konstantním proudem vytváří elektrickou energii, která je vedena přes oblouk sloupcem vysoce ionizovaného plynu a kovových par známým jako plazma.

Svařování metodou TIG se nejčastěji používá ke svařování tenkých úseků nerezové oceli a neželezných kovů, jako je hliník, hořčík a slitiny mědi. Tento proces poskytuje operátorovi větší kontrolu nad svarem než konkurenční procesy, jako je svařování v ochranné atmosféře a svařování v plynovém oblouku, což umožňuje vytvářet pevnější a kvalitnější svary. Svařování metodou TIG je však poměrně složitější a náročnější na zvládnutí, a navíc je výrazně pomalejší než většina ostatních svařovacích technik. Příbuzný proces, plazmové obloukové svařování, používá poněkud odlišný svařovací hořák k vytvoření cílenějšího svařovacího oblouku a v důsledku toho je často automatizován.